The only game I’ve ever played with an automatic screen burn-in prevention system, so credit for that alone. Very much a Lucas Arts™Game™, both to its detriment and advantage. In a game so concerned with atmospheric establishment, perhaps its most interesting facet is the score’s fluctuations between creeping film noir sounds and original rippers by a group called The Gone Jackals, who sound like a paper-thin Rollins Band ripoff. Roy Conrad’s VA work carries the game on Ben Throttle’s wide shoulders, because, shit, something’s gotta be remotely compelling about these characters in this breadcrumbed setting. You can find Scrappy-Crew-Bands-Together-and-Fights-Evil-CEO in many other, better places. Funny enough to be solid, I guess.

Not the biggest fan of point and click genre but overall I enjoyed Full Throttle. I played it with classic visuals but remastered audio, which I recommend.

-The visuals of the remastered version is ok but nothing special about it. I prefer the classic; maybe it's because I like pixelated arts or maybe I feel like it has a soul. Overall it depends on you and which you prefer to play with; both are well done.

-Audio and voice actings are amazing; although I chose the remastered version for this one. As I read, the classic version of the audio is really bad; but they did an amazing job in the remastered. The music is also really good, I only wish there was more of it in the game.

- Gameplay is your basic point-and-click; but sometimes the game tries other things, like when your are on the highway or the stadium mission. The stadium mission is actually the reason I stopped playing the game; I FUCKING HATED IT. Maybe it's because I am too dumb to understand what the fuck I should do, or maybe it's because it's really outdated; at this point my brain can hardly comprehend what is old and what is new.

-The story is alright; that's about it. It gets the job done and the biker theme is really interesting since there aren't many games about them. But you shouldn't expect anything mind blowing from it.

-One thing I loved about this game is that you can chose between the classic version and the remastered one. So you can basically play the original game on a new platform .As I said I chose classic visuals and remastered audio.

I played the original many times in the past, but not the remastered version. I think I would recommend this version as it's just modest polishing up graphics just like Grim Fandango. Didn't mess with anything else. (With Monkey Island 1+2 I still prefer the original graphics)

Full Throttle is a great biker related point & clickgame with a great story and great voiceacting and great characters and great most things. It's a little short perhaps, and perhaps the action sequences isn't everyone's cup of tea, but I personally like them. Another classic from Tim Schafer and LucasArts.

Leta páně 1995 nechyběly Full Throttle nemalé (r)evoluční ambice „jak přistoupit k adventurnímu žánru jinak“. Snažil se o jiné zasazení než bylo v žánru zvykem, o dospělejší přístup, o filmové podání příběhu, hvězdné dabéry, o oživení zažitého ovládání SCUMM adventur, akční minihry apod. Neměl toho v merku zrovna málo. A výsledek byl v mnoha ohledech rozporuplný, v mnoha jiných předběhl dobu; přesto své nepopiratelné kvality i kouzlo měl, ne že ne. Vznikla tedy kultovka (umocněná léty trvající nedostupností digitální verze), která nyní po více než dvaceti letech přichází s remasterem v graficky učesané podobě (i možností původního vzhledu) a s několika málo zásahy do designu (zrušen otravný pixel hunting u dvou tří hádanek, přidány achievementy).

Hlavní kámen úrazu tehdy byl krátký rozsah umocněný nulovou výzvou a nudnými minihrami. Což v době vzniku, kdy adventury byly na výslunní, nabízely těžké puzzly a dlouhou herní dobu, byl nezvyk a šok. Co tehdy, ona herní doba necelých čtyřech hodin, ze kterých nemalou část zabírají animace a čas se nahání skrze neadventurní vsuvky „jezdi na motorce prašnými cestami, systémem kámen-nůžky-papír bojuj s jinými motorkáři a čekej až se ti náhodně vygeneruje to správné setkání, aby si mohl pokročit dále“, zarazí i dnes. I tak je to solidní přímočará adventura, kde však druhá polovina kvalitou i nápady zaostává za tou první a kde díky až příliš hrrr ději pocitově schází jeden až dva akty před utnutým finále, které navíc vyznívá do ztracena a otevřeně pro případné pokračování. Jako by tvůrcům došel čas či rozpočet a tak finální pasáže poněkud odfláknuli. Ostatně cca hodinu před koncem (po třech odehraných hodinách) vám hra ukazuje, že jste „teprve“ v polovině, aby pak nesportovně načítala mnoho procent dokončení čistě za minoritní úkony, takže než se nadějete, je zničehonic konec. Paradoxně tak je první polovina delší té druhé; jakkoli nelogicky to zní.

Co se naopak povedlo je stylizace, neohrané zasazení (něco mezi prvním Mad Maxem a Sons of Anarchy), skvěle napsané dialogy, drsnější humor, který se necpe do každé věty, postavám padnoucí dabing, nejeden vtipný easter egg a v zásadě i dějová linie (až na zmíněný závěr a to, že se to odehraje mezi příliš málo postavami čili vznikají nepravděpodobné náhody). Řešení puzzlů samotných není špatně vymyšlené (byť nápadité také ne; výjimky jsou dvě řešení pohrávající si s výběrem akce), neobsahuje nelogické nesmysly, ale díky tomu že máte k dispozici sotva dva předměty, jednu dvě lokace a tři aktivní body, tak se nelze zaseknout, ani kdybyste na krásně chtěli. Schafer tedy hned svou prvotinou dokázal, že nápady ani vize mu nejsou cizí, ovšem zároveň že ne vše co si usmyslel, uměl dotáhnout ke kýženému i zábavnému výsledku. Bylo to jasné již tehdy a dnes je to ještě více do očí bijící.