Letmým pohledem působí Ironcast jako pouhá x-tá variace osvědčeného Puzzle Quest konceptu „spoj tři + zastřešující tematická omáčka". Tentokrát akorát v čistě „klučičím“ hávu alternativní historie viktoriánské steampunkové Anglie, po které se prohánějí obří mechové Britského impéria čelící žabožroutí invazi. A to vše svázané výraznými rogue-like mechanikami okoukanými z FTL.

Ovšem zdání do značné míry klame a to dokonce natolik, že v první fázi hrozí až zklamání. Nehraje se totiž na shodné mřížce a tak odpadá přímá konfrontace skrze taktizování "vezmu mu to či ono, které sice až tak nepotřebuji, ale protivníkovi by to sakra bodlo". Ba co více, dokonce ani nevidíte mřížku, na které hraje soupeř čili zdánlivě odpadá i strategie, kdy své akce přizpůsobujete tomu, co nejpravděpodobněji bude soupeř ve své tahu hrát a tedy nelze razit přístup „vrazím vše do útoku, když vidím, že soupeř zrovna nemá energii na udržení štítů“.

Jenže pak tomu přijdete na chuť. Ono totiž výše uvedené nutí ke zcela jinému stylu hraní než veškeré zbylé tituly podobného ražení. To že si hrajete čistě na svém písečku vás staví před zcela jiné volby; musíte být především dobrým hospodářem, kdy si hlídáte veškeré systémy, tak abyste byli schopni vždy adekvátně reagovat, ať se již stane při soupeřově tahu cokoli a zároveň ve svém tahu stojíte před neustálou Sofiininou volbou, co a v jakém množství pobrat za své tři akce na kolo. Ve zkratce jak z toho mála, co vám hra konstantně předkládá, uplést co největší bič.

To vše je poplatné skvěle implementovaným rogue-like aspektům, které jsou vytěženy přesně tak jak byste čekali. Tedy nekompromisností (smrt = konec kampaně a ztráta všeho), náhodně generovanými misemi (lehce se tedy stane, že na vás hra vyplyvne nesmyslně težkou misi, ale to k tomuto typu her chtě nechtě patří) i chytlavou hratelností „ještě jednu misi/kampaň a jdu spát“; což je do značné míry dáno i krátkostí jednotlivých misí (cca deset minut na jednu) a ostatně i kampaně jako takové (kolem hodiny). Zároveň však je i přes ztrátu postupu v kampani (= sérii misí vedoucí k bossovi) motivace dostatečná, protože krom vylepšování mecha v rámci dané kampaně sbíráte zkušenostní body i pro svůj profil, skrze který se postupně odemykají noví piloti, vlastnosti, mechové, trvalé bonusy apod.

Jediné výraznější povzdechnutí tak je absentující multiplayer (alespoň formou dvou střídajících se hráčů u jednoho počítače), protože si to tím, jak je to celé vystavěno, o tento herní mód přímo říká. A také dvakrát moc nepotěší nikterak široká variabilita misí. Není sice přímo malá, ale zase není až tak bohatá, jak by s ohledem na (znovu)hratelnost měla být, jelikož takto již během prvních několika kampaní poznáte veškeré varianty a jen čekáte, které vám to zrovna vygeneruje.