Simulátory chůze to nemají lehké. Z principu jsou vylidněné, pomalé a musí stavět na vypjaté atmosféře "co se tady stalo", imerzi a příběhu, který je zpravidla vyprávěn nepřímo skrze různé deníky, dopisy, audiozáznamy apod. Stojí a padají na tom, zda si onu fasádu tenze udrží, zda se iluze Potěmkinovy vesnice nerozsype a zda děj chytne za srdce či je natolik tajemný, že touha po poznání to utáhne. To vše je důvod, proč většinou jde o kratší intenzivní zážitky. Protože čím delší a rozsáhlejší to je, tím větší je riziko, že se jeden z těch stavebních kamenů rozpadne a celé se to sesune k zemi. A pokud to nastane, tak to není čím zachránit, protože jiné herní/interaktivní prvky se v tomto žánru z logiky věci nenosí. Je asi jasné, že to skutečně není žánr pro všechny.

Tento titul má tu smůlu, že byť dělá vše správně, tak ho prokouknete v podstatě záhy. Čímž se především druhá polovina chtě nechtě stává pouhým plahočením se za něčím, co již dávno víte. Ano, to plahočení se po anglickém venkově osmdesátých let je v nádherně realizovaném prostředí, které působí reálně a uvěřitelně a byla by bývala radost ho prozkoumávat a poznávat. Ano, to plahočení doprovází jeden z nejikoničtějších videoherních soundtracků vůbec. Ano, je to citlivě odvyprávěno a umně se balancuje na tenké hraně emocí, spirituálna, sci-fi a prostých mezilidských vztahů. Jenže je to podryto tím, že jakmile prokouknete "o co jde a k čemu to směřuje" (což není problém odhalit v úvodní lokaci), tak se rozpadne ona pro žánr tolik stěžejní atmosféra, pocit tajemna a postupného odhalování. Rázem nemáte pocit ponoření a imerze, ale držení šipky/páčky a neustálého přání, proč, i když jde o simulátor chůze, je ta chůze tak proklatě pomalá.

Pokud máte tento svébytný žánr rádi, tak není důvod se tomu vyhýbat. Jde o solidního zástupce, který však nic nového nepřináší a ničím nevyčnívá. Tedy až na fenomenální soundtrack, který je ve výsledku lepší (a dlouhodobější) investicí než samotná hra.