Simulátory chůze to nemají lehké. Z principu jsou vylidněné, pomalé a musí stavět na vypjaté atmosféře "co se tady stalo", imerzi a příběhu, který je zpravidla vyprávěn nepřímo skrze různé deníky, dopisy, audiozáznamy apod. Stojí a padají na tom, zda si onu fasádu tenze udrží, zda se iluze Potěmkinovy vesnice nerozsype a zda děj chytne za srdce či je natolik tajemný, že touha po poznání to utáhne. To vše je důvod, proč většinou jde o kratší intenzivní zážitky. Protože čím delší a rozsáhlejší to je, tím větší je riziko, že se jeden z těch stavebních kamenů rozpadne a celé se to sesune k zemi. A pokud to nastane, tak to není čím zachránit, protože jiné herní/interaktivní prvky se v tomto žánru z logiky věci nenosí. Je asi jasné, že to skutečně není žánr pro všechny.
Tento titul má tu smůlu, že byť dělá vše správně, tak ho prokouknete v podstatě záhy. Čímž se především druhá polovina chtě nechtě stává pouhým plahočením se za něčím, co již dávno víte. Ano, to plahočení se po anglickém venkově osmdesátých let je v nádherně realizovaném prostředí, které působí reálně a uvěřitelně a byla by bývala radost ho prozkoumávat a poznávat. Ano, to plahočení doprovází jeden z nejikoničtějších videoherních soundtracků vůbec. Ano, je to citlivě odvyprávěno a umně se balancuje na tenké hraně emocí, spirituálna, sci-fi a prostých mezilidských vztahů. Jenže je to podryto tím, že jakmile prokouknete "o co jde a k čemu to směřuje" (což není problém odhalit v úvodní lokaci), tak se rozpadne ona pro žánr tolik stěžejní atmosféra, pocit tajemna a postupného odhalování. Rázem nemáte pocit ponoření a imerze, ale držení šipky/páčky a neustálého přání, proč, i když jde o simulátor chůze, je ta chůze tak proklatě pomalá.
Pokud máte tento svébytný žánr rádi, tak není důvod se tomu vyhýbat. Jde o solidního zástupce, který však nic nového nepřináší a ničím nevyčnívá. Tedy až na fenomenální soundtrack, který je ve výsledku lepší (a dlouhodobější) investicí než samotná hra.
Tento titul má tu smůlu, že byť dělá vše správně, tak ho prokouknete v podstatě záhy. Čímž se především druhá polovina chtě nechtě stává pouhým plahočením se za něčím, co již dávno víte. Ano, to plahočení se po anglickém venkově osmdesátých let je v nádherně realizovaném prostředí, které působí reálně a uvěřitelně a byla by bývala radost ho prozkoumávat a poznávat. Ano, to plahočení doprovází jeden z nejikoničtějších videoherních soundtracků vůbec. Ano, je to citlivě odvyprávěno a umně se balancuje na tenké hraně emocí, spirituálna, sci-fi a prostých mezilidských vztahů. Jenže je to podryto tím, že jakmile prokouknete "o co jde a k čemu to směřuje" (což není problém odhalit v úvodní lokaci), tak se rozpadne ona pro žánr tolik stěžejní atmosféra, pocit tajemna a postupného odhalování. Rázem nemáte pocit ponoření a imerze, ale držení šipky/páčky a neustálého přání, proč, i když jde o simulátor chůze, je ta chůze tak proklatě pomalá.
Pokud máte tento svébytný žánr rádi, tak není důvod se tomu vyhýbat. Jde o solidního zástupce, který však nic nového nepřináší a ničím nevyčnívá. Tedy až na fenomenální soundtrack, který je ve výsledku lepší (a dlouhodobější) investicí než samotná hra.