Samostatně stojící uzavřený „interaktivní celovečerák“ jako alternativa k na několik sezón naplánovaným „interaktivním seriálům“, to je na papíře přesně to, co by mohlo vlít novou krev do žil poněkud vyvanulého Telltale přístupu.

Mohlo by se to díky jasně danému prostoru vyvarovat onomu pocitu „odnikud nikam“, který provází jejich sáhodlouhé opusy. Mohlo by se to soustředit na komorní sevřený příběh. Díky mnohem menšímu rozsahu by se to zároveň mohlo vyvarovat hluchých pasáží či na místě přešlapujícím zbytečným epizodám, které jsou morem posledních „velkých“ počinů tohoto studia. A v neposlední řadě si to díky sevřenosti v podobě jasného začátku a konce (a malému rozsahu) vyloženě říká o skutečné možnosti, co se rozhodnutí a větvení týče, protože není třeba řešit konzistenci po několik dalších let. Mohlo by, ale nic z toho neplatí.

Michonne není ničím více (a ničím méně) než celkem obstojnou novelou ze světa videoherních Živých mrtvých, která se i navzdory krátkému rozsahu místy dost táhne (i opakuje; nejen operace je scéna jak ze dvojky), ovšem umí jednou za čas nabídnout působivou vypjatou intenzivní pasáž (ať již v podobě quicktime gore festů či ambivalentní disputace o morálce se zdaleka nejrozumnější postavou celé hry, která je paradoxně na opačné straně barikády) čili ji nelze považovat za úplnou ztrátu času. Ostatně ono toho času mnoho neztratíte tak jako tak; cca 200 minut.