Tvůrci se zaklínají vzdáváním holdu Zeldě. Problém je, že tohle je ve výsledku klon přiživující se na značce z nejslovutnějších. Neinspiruje se jí to totiž, ale vykrádá to Wind Wakera způsobem, který je na úrovni toho, když Asylum v době uvedení "Transformers" do kin pustí na domácí nosiče "Transmorphers". Až se jeden diví, že se to nejmenuje rovnou „The Story of Selda: The Wind Ocean“.
Co to však vypovídá o kvalitách Oceanhornu samotného? Nic. Nedá se říci, že by nešlo o zábavný titul. Jenže tu není jediný vlastní nápad, jediná inovace, prostě nic. Veškeré mechanismy, postupy, názvy, animace během soubojů, průběh apod. jsou překlopeny z nedostižného předobrazu. Což je kámen úrazu hned dvojnásobný. Jednak v tom, že Wind Waker sám o sobě není tou z nejpamátnějších Zeld a poté i v tom, že vše se podařilo překlopit sice zábavně a funkčně, ale ani v jednom případě ne TAK zábavně a funkčně, aby se to originálu aspoň vyrovnalo. A tak tam kde Zelda nabízí regulérní komplexní puzzly, které donutí k zamyšlení, tak tady bez přemýšlení posunete bednu na tlačítko a jdete dál, tam kde v Zeldě na každého protivníka budete muset přijít se specifickým řešením, zde stačí všechny umlátit, tam kde se jednotlivé Zeldy předhání v jednom památnějším dungeonu za druhým, zde jsou nenápadité koridory, tam kde v Zeldě co boss, to originální přístup k jeho poražení, to zde… No, představu již máte.
Výsledkem je tedy přímočaré zábavné dobrodružně RPGčko spíše pro začínající hráče, protože bez jakéhokoli náznaku výzvy, které nesporně zabaví a nic jiného. Jenže ty nejlepší Zeldy nabízejí právě i to pověstné specifické „něco navíc“, co je činí nadčasovými legendami napříč platformami a nejlepšími hrami (nejen) v rámci žánru. Ano, zalepit na PC díru po Zeldě se tímto s přivřením obou očí jakž takž daří, ale je to hrubá záplata a stále ji lépe zalátat skrze emulátory. Ve výsledku však investovaného času litovat spíše nebudete (ostatně jde sotva o 12 hodin), což je dobře, protože mít toto ve stylu Zeld pár desítek hodin, tak už by se to přejedlo.
Co to však vypovídá o kvalitách Oceanhornu samotného? Nic. Nedá se říci, že by nešlo o zábavný titul. Jenže tu není jediný vlastní nápad, jediná inovace, prostě nic. Veškeré mechanismy, postupy, názvy, animace během soubojů, průběh apod. jsou překlopeny z nedostižného předobrazu. Což je kámen úrazu hned dvojnásobný. Jednak v tom, že Wind Waker sám o sobě není tou z nejpamátnějších Zeld a poté i v tom, že vše se podařilo překlopit sice zábavně a funkčně, ale ani v jednom případě ne TAK zábavně a funkčně, aby se to originálu aspoň vyrovnalo. A tak tam kde Zelda nabízí regulérní komplexní puzzly, které donutí k zamyšlení, tak tady bez přemýšlení posunete bednu na tlačítko a jdete dál, tam kde v Zeldě na každého protivníka budete muset přijít se specifickým řešením, zde stačí všechny umlátit, tam kde se jednotlivé Zeldy předhání v jednom památnějším dungeonu za druhým, zde jsou nenápadité koridory, tam kde v Zeldě co boss, to originální přístup k jeho poražení, to zde… No, představu již máte.
Výsledkem je tedy přímočaré zábavné dobrodružně RPGčko spíše pro začínající hráče, protože bez jakéhokoli náznaku výzvy, které nesporně zabaví a nic jiného. Jenže ty nejlepší Zeldy nabízejí právě i to pověstné specifické „něco navíc“, co je činí nadčasovými legendami napříč platformami a nejlepšími hrami (nejen) v rámci žánru. Ano, zalepit na PC díru po Zeldě se tímto s přivřením obou očí jakž takž daří, ale je to hrubá záplata a stále ji lépe zalátat skrze emulátory. Ve výsledku však investovaného času litovat spíše nebudete (ostatně jde sotva o 12 hodin), což je dobře, protože mít toto ve stylu Zeld pár desítek hodin, tak už by se to přejedlo.