Zatímco minule šlo především o editor pro „pány jeskyně“, ke kterému byla jen tak mimochodem přiložena i přímočará (a zábavná!) krátká neonoir-akčně detektivní kampaň, která sloužila spíše jako ukázka možností onoho editoru více než co jiného (stejně jako v příručkách k papírovým hrám na hrdiny máte jedno ukázkové dobrodružství, které není moc propracované ani dlouhé a slouží především pro seznámení se s mechanikami, světem apod.). To se „dvojkou“ (resp. datadiskem k „jedničce“, který vzbudil takový ohlas, že byl následně vydán i jako samostatný titul s přidaným obsahem) se to má v přesně opačném gardu. Tedy vynikající a ze svých minulých chyb poučené plnohodnotné RPGčko, které staví na všem dobrém a zapracovalo na většině „ale“, co jich jen minule bylo a ke kterému je jen tak mimochodem přibalen i ten vynikající a možnostmi takřka neomezený (a notně vylepšený) editor pro „pány jeskyně“.
I nadále platí, že Shadowrun má vlastní ksicht; stylizací i mechanikami čili se mezi všemi těmi vysokorozpočtovými monstrprojekty s otevřenými světy a na nostalgickou vlnu staré školy brnkajícími indie projekty neztratí. Zůstal zachován i hlavní klad; lépe napsanou RPG hru, aby pohledal. Vše od atmosféru uvozujících textů (ty jdou ruku v ruce s "nedoslovnou" grafikou, která je účelná, přehledná, krásná a navíc nechává prostor i pro vlastní fantazii), přes postavy (jeden příklad za všechny; vysloužilý anarchistický punk rockový šaman, co vypadá jako Willem Dafoe) a dialogy až po děj (ano, "rozehrávka" je téměř až banální, ale její provedení a podání nikoli) tu je skvostně napsáno, kdy se autoři nezaleknou ani vyspělých nečernobílých témat bez správných/špatných/jednoznačných řešení, že je prostě radost se těmi „stěnami textu“ skrze všechny ty intriky, politikaření a náznaky pročítat. Celková atmosféra a propracovanost světa s až neuvěřitelným i všudypřítomným smyslem pro detaily dokreslující svět nezaslouží nic menšího než slova obdivu. Jenže to platilo i o „jedničce“. Tentokrát to má tu výhodu, že je to mnohem delší (cca 25 hodin při plnění všeho), podstatně méně přímočaré, se sofiinými volbami a nepovinným obsahem i misemi apod. Stále to není rozsahem ani zdaleka tak olbřímí jako jiní zástupci žánru, ale paradoxně je to spíše výhoda, jelikož díky tomu je Dragonfall nebývale sevřený a nikdy ničím nevytrhne z perfektní atmosféry, tak jak to mívají ve (zlo)zvyku RPGčka s otevřeným světem či přemírou generických questů.
Taktické možnosti v soubojové fázi se prohloubily (největší změnou jsou pak body brnění) a mnohdy se vyplatí zkusit jiný než akční přístup. Ovšem s akční stránkou jsou přeci jen spojeny určité vady na kráse. Stále není možné rozmístit své postavy před započetím konfliktu, inventář a práce s ním je pořád „na přes držku“, nedlouhé pasáže v matrixu jsou fádní i rutinní a až příliš misí jede dle schématu „první polovina průzkum a ticho před bouří cestou dovnitř a druhá hromy a blesky skrze nepřetržitou akci cestou ven“. Na druhou stranu jak průzkumná tak i akční složka jsou natolik zábavné a do hry rovnocenně integrované, že se ani jedna neomrzí na úkor té druhé.
Dragonfall tedy více než pouze obstojí jak ve své kampani, tak i bohatou a rozmanitou nabídkou komunitního obsahu. Je tak jedním z nejlepších titulů v rámci svého žánru posledních let. A to se bavíme o žánru, který si na nedostatek kvalitních titulů nemůže nikterak stěžovat.
I nadále platí, že Shadowrun má vlastní ksicht; stylizací i mechanikami čili se mezi všemi těmi vysokorozpočtovými monstrprojekty s otevřenými světy a na nostalgickou vlnu staré školy brnkajícími indie projekty neztratí. Zůstal zachován i hlavní klad; lépe napsanou RPG hru, aby pohledal. Vše od atmosféru uvozujících textů (ty jdou ruku v ruce s "nedoslovnou" grafikou, která je účelná, přehledná, krásná a navíc nechává prostor i pro vlastní fantazii), přes postavy (jeden příklad za všechny; vysloužilý anarchistický punk rockový šaman, co vypadá jako Willem Dafoe) a dialogy až po děj (ano, "rozehrávka" je téměř až banální, ale její provedení a podání nikoli) tu je skvostně napsáno, kdy se autoři nezaleknou ani vyspělých nečernobílých témat bez správných/špatných/jednoznačných řešení, že je prostě radost se těmi „stěnami textu“ skrze všechny ty intriky, politikaření a náznaky pročítat. Celková atmosféra a propracovanost světa s až neuvěřitelným i všudypřítomným smyslem pro detaily dokreslující svět nezaslouží nic menšího než slova obdivu. Jenže to platilo i o „jedničce“. Tentokrát to má tu výhodu, že je to mnohem delší (cca 25 hodin při plnění všeho), podstatně méně přímočaré, se sofiinými volbami a nepovinným obsahem i misemi apod. Stále to není rozsahem ani zdaleka tak olbřímí jako jiní zástupci žánru, ale paradoxně je to spíše výhoda, jelikož díky tomu je Dragonfall nebývale sevřený a nikdy ničím nevytrhne z perfektní atmosféry, tak jak to mívají ve (zlo)zvyku RPGčka s otevřeným světem či přemírou generických questů.
Taktické možnosti v soubojové fázi se prohloubily (největší změnou jsou pak body brnění) a mnohdy se vyplatí zkusit jiný než akční přístup. Ovšem s akční stránkou jsou přeci jen spojeny určité vady na kráse. Stále není možné rozmístit své postavy před započetím konfliktu, inventář a práce s ním je pořád „na přes držku“, nedlouhé pasáže v matrixu jsou fádní i rutinní a až příliš misí jede dle schématu „první polovina průzkum a ticho před bouří cestou dovnitř a druhá hromy a blesky skrze nepřetržitou akci cestou ven“. Na druhou stranu jak průzkumná tak i akční složka jsou natolik zábavné a do hry rovnocenně integrované, že se ani jedna neomrzí na úkor té druhé.
Dragonfall tedy více než pouze obstojí jak ve své kampani, tak i bohatou a rozmanitou nabídkou komunitního obsahu. Je tak jedním z nejlepších titulů v rámci svého žánru posledních let. A to se bavíme o žánru, který si na nedostatek kvalitních titulů nemůže nikterak stěžovat.