Initially skeptical, "Into the Breach" surprisingly captivated me, challenging my preferences with its tactical turn-based gameplay and roguelike elements. Despite a rough start, unable to advance past the first island, my perseverance paid off, revealing a unique sense of progression similar to the personal skill development experienced in "Sekiro." This game shines in its squad design, offering diverse and distinct playstyles that genuinely require adapting to their unique mechanics, a rarity in games where different classes often feel too similar. The Bombermechs and Mist Eaters stood out with their compelling gameplay. Additionally, learning about the developers' approach to AI, designing enemies to avoid the most optimal path for a balanced challenge, showcased the game's intricate design. My foray into achievement hunting added an enjoyable layer to the experience, reinforcing the game's appeal. While tactical games usually aren't my go-to, "Into the Breach" earned a solid 4/5 for its ingenious design and engaging gameplay.
very fun, it's the perfect game to play on your phone
Jogo surpreendente e divertido. Um bom RPG tático pra quem gosta de Mechas e Monstros gigantes.
I think I would have liked this if I put more time into it? IDK I just didn't get it and I love tactics games.
tas de bonnes idées mais pas au niveau de ftl selon moi
You have just spent several minutes staring at the board, deciding how to crush the giant space bugs without letting them blow up your mechs. You suddenly see the perfect move. "I'm a genius, I'm the smartest person alive!", you declare. You make the move. One key detail, overlooked despite it being readily available on the screen this whole time, means nothing about your plan worked. You are not a genius, you are the dumbest piece of shit that ever existed.
An incredible experience.
An incredible experience.
Interesting mechanics. But I find it too challenging for me
Live Die Repeat... Ano, bere si to nemálo tematicky i mechanikami z filmu Na hraně zítřka (resp. v tomto případě spíše z jeho novelové i pozdější komiksové předlohy All You Need is Kill) promíchaného se zákonitostmi mecha subžánru a herně to zdaleka nejvíce připomíná deskovovou hru Neuroshima Hex 3.0 v digitální podobě.
Ale popořadě. Into the Breach je minimalistickou mikromanagement neřešící rogue-like tahovou strategií, kde ovládáte v rámci jedné obrazovky trio mechů na 3-5 kol, kteří brání lidstvo proti přesile šmejdu z jiné dimenze (tady vstupuje do hry mecha žánr). Činíte tak skrze pěti až desetiminutové mise, kde máte k dispozici veškeré informace od toho jak kdo bude "táhnout", jaké má schopnosti, kdy přijde na řadu, kam míří, kde se v příštím tahu objeví posily atd. Následně musíte vzít v úvahu schopnosti svých mechů, vliv terénu, speciálních podmínek lokace, cíle mise, civilní budovy a tento oříšek plný Sophiiných voleb co obětovat, co je menší zlo rozlousknout stylem "když můj mech Pepík pošle raketu před obluďáka 1 a nikoli do něj, tak ho sice nezničím, ale posunu o jedno pole, kde vytvoří živý štít mé budově před útokem obluďáka 2, ale odkryji si tím svého mecha Anču, do které to našije obluďák 3 a navíc tím zapálí i okolní pole a dávající všem zranění". A toto řešíte tah co tah na sto... No, spíše tisíc a jeden způsob, protože každá jednotka má jedinečné vlastnosti, které se vzájemně synergicky doplňují a „kombí“ čili začne puzzle tanec à la zmíněná deskovka (rovněž k sehnání ve výtečné verzi na přenosná zařízení) Neuroshima Hex.
Navíc každá ze squader mechů (odemykají se kongeniálně skrze měnu obdrženou za plnění promyšlených achievementů) se hraje zcela, ne pardon ZCELA, jinak, vyžaduje úplně jiný přístup i strategii; jeden stojí na hrubé síle, jiný nemá možnost přímého útočení a tak se spoléhá na práci s nepřáteli skrze poštvávání je na sebe, třetí operuje s ohněm v prostoru, který nedává zranění hned, ale postupem času apod. Takovýchto svébytných týmů (a tedy i strategií) je celkem osm (plus jedna tajná, náhodná a volná skladba týmu) a navíc každý z nich lze následně skrze upgrady vylepšovat o nové schopnosti apod. Kombinace možností to ve výsledku bude do pěkné řádky nul po číslu, ale nejpodstatnější je, že to nejsou změny čistě pro změny, ale každá je opravdu cítit a mění/rozšiřuje taktické možnosti. No a v neposlední řadě vstupuje do mixu ještě i Na hraně zítřka v momentě, kdy cca devadesátiminutovou kampaň projedete (či zvítězíte), protože ve finálním momentu máte možnost si jednoho z tria pilotů vašich mechů přenést do jiné časové linie, aby pokračoval v boji a to i se zkušenostmi a vlastnostmi, které doposud nasbíral.
To vše dohromady tvoří nebývale chytlavou směsici, která díky rychle se měnícímu sledu misí a instantní hratelnosti bez složitých pravidel (přesto však značné komplexnosti) tvoří zdravý základ učebnicové definice otřepaného "ještě jednu misi/tah/kampaň a jdu spát; no dobře tak ještě jednu, ale pak už fakticky jdu; a sakra už svítá". Pokud jsou vám taktické tahovky aspoň trochu po chuti, tak není moc co vytýkat. Jsou na tom vidět roky promýšlení a testování každého detailu, tak aby vše štymovalo, každý jeden ovládací prvek i informace jsou přesně tam, kde byste je intuitivně očekávali, vše je jasné, přehledné (snad jen pokud hrajete za tým pracující výlučně s kouřovými clonami či ohněm, tak může v pozdějších fázích mise nastat na obrazovce poněkud „maglajz“).
Jediný opravdový problém je, že z podstaty rogue-like žánru se tu a tam vygeneruje mise, která vám pohnojí pečlivě budovaný postup. Díky délce kampaně to nevadí, ale stejně mise, kde vám rozložení nepřátel hned v úvodu zasadí podpásovku, se kterou nejde zase až tak moc dělat, se tu čas od času vyskytnou, ne že ne. Jsou však více než adekvátně vyváženy momenty, kdy geniální kombinací vykoumáte zdánlivě nemožnou situaci.
Co ovšem dělí hráče (aspoň dle recenzí i zdejších reakcí) je, že kolem patnácté až dvacáté hodiny přichází bod zlomu, který do značné míry určí váš celkový postoj. „Ti první“ namítají, že po této době už máte odemčené veškeré ostrovy, viděli jste všechny typy nepřátel i bossů, prošli všechny typy misí, máte zpřístupněnu většinu kombinací mechů a navíc jste to už i párkrát úspěšně dotáhli až k finální záchraně lidstva. Zkusili jste prostě vše, co titul nabízí, a nic nového než to samé znovu a znovu vás už nečeká. Což je to naprostá pravda. Pokud jste typ hráče, který vyžaduje progres a motivaci skrze cíl před sebou, tak výše uvedené je třeba vzít v úvahu. Pak je tu ovšem ještě názor „těch druhých“. A to sice ten, že výše uvedené sice nesporně pravda je, ale o šachách také lze říci, že po jedné či dvou hrách jste viděli vše co nabízí. Ovšem byť šachům lze vytknout mnohé, tak zrovna toto jim nevyčte asi nikdo. Jejich přednosti a atraktivita totiž tkví v něčem naprosto jiném. A nejinak se to má s tímto indie skvostem.
Dle mého hodnocení je asi jasné, do které kategorie se řadím já, ale i pokud jste se přeci jen poznali v té první, tak Into the Breach určitě minimálně zkuste. Ostatně i "půlden" perfektní zábavy není zrovna málo. A kdoví, třeba sami sebe překvapíte a proti vlastnímu očekávání se přesunete do druhé škatulky. Pak se z rázu nebavíme o jednotkách ale nespočetných desítkách hodin perfektní taktické puzzle zábavy, která se v mých očích záhy po uvedení stala okamžitou klasikou zlatého herního fondu.
Ale popořadě. Into the Breach je minimalistickou mikromanagement neřešící rogue-like tahovou strategií, kde ovládáte v rámci jedné obrazovky trio mechů na 3-5 kol, kteří brání lidstvo proti přesile šmejdu z jiné dimenze (tady vstupuje do hry mecha žánr). Činíte tak skrze pěti až desetiminutové mise, kde máte k dispozici veškeré informace od toho jak kdo bude "táhnout", jaké má schopnosti, kdy přijde na řadu, kam míří, kde se v příštím tahu objeví posily atd. Následně musíte vzít v úvahu schopnosti svých mechů, vliv terénu, speciálních podmínek lokace, cíle mise, civilní budovy a tento oříšek plný Sophiiných voleb co obětovat, co je menší zlo rozlousknout stylem "když můj mech Pepík pošle raketu před obluďáka 1 a nikoli do něj, tak ho sice nezničím, ale posunu o jedno pole, kde vytvoří živý štít mé budově před útokem obluďáka 2, ale odkryji si tím svého mecha Anču, do které to našije obluďák 3 a navíc tím zapálí i okolní pole a dávající všem zranění". A toto řešíte tah co tah na sto... No, spíše tisíc a jeden způsob, protože každá jednotka má jedinečné vlastnosti, které se vzájemně synergicky doplňují a „kombí“ čili začne puzzle tanec à la zmíněná deskovka (rovněž k sehnání ve výtečné verzi na přenosná zařízení) Neuroshima Hex.
Navíc každá ze squader mechů (odemykají se kongeniálně skrze měnu obdrženou za plnění promyšlených achievementů) se hraje zcela, ne pardon ZCELA, jinak, vyžaduje úplně jiný přístup i strategii; jeden stojí na hrubé síle, jiný nemá možnost přímého útočení a tak se spoléhá na práci s nepřáteli skrze poštvávání je na sebe, třetí operuje s ohněm v prostoru, který nedává zranění hned, ale postupem času apod. Takovýchto svébytných týmů (a tedy i strategií) je celkem osm (plus jedna tajná, náhodná a volná skladba týmu) a navíc každý z nich lze následně skrze upgrady vylepšovat o nové schopnosti apod. Kombinace možností to ve výsledku bude do pěkné řádky nul po číslu, ale nejpodstatnější je, že to nejsou změny čistě pro změny, ale každá je opravdu cítit a mění/rozšiřuje taktické možnosti. No a v neposlední řadě vstupuje do mixu ještě i Na hraně zítřka v momentě, kdy cca devadesátiminutovou kampaň projedete (či zvítězíte), protože ve finálním momentu máte možnost si jednoho z tria pilotů vašich mechů přenést do jiné časové linie, aby pokračoval v boji a to i se zkušenostmi a vlastnostmi, které doposud nasbíral.
To vše dohromady tvoří nebývale chytlavou směsici, která díky rychle se měnícímu sledu misí a instantní hratelnosti bez složitých pravidel (přesto však značné komplexnosti) tvoří zdravý základ učebnicové definice otřepaného "ještě jednu misi/tah/kampaň a jdu spát; no dobře tak ještě jednu, ale pak už fakticky jdu; a sakra už svítá". Pokud jsou vám taktické tahovky aspoň trochu po chuti, tak není moc co vytýkat. Jsou na tom vidět roky promýšlení a testování každého detailu, tak aby vše štymovalo, každý jeden ovládací prvek i informace jsou přesně tam, kde byste je intuitivně očekávali, vše je jasné, přehledné (snad jen pokud hrajete za tým pracující výlučně s kouřovými clonami či ohněm, tak může v pozdějších fázích mise nastat na obrazovce poněkud „maglajz“).
Jediný opravdový problém je, že z podstaty rogue-like žánru se tu a tam vygeneruje mise, která vám pohnojí pečlivě budovaný postup. Díky délce kampaně to nevadí, ale stejně mise, kde vám rozložení nepřátel hned v úvodu zasadí podpásovku, se kterou nejde zase až tak moc dělat, se tu čas od času vyskytnou, ne že ne. Jsou však více než adekvátně vyváženy momenty, kdy geniální kombinací vykoumáte zdánlivě nemožnou situaci.
Co ovšem dělí hráče (aspoň dle recenzí i zdejších reakcí) je, že kolem patnácté až dvacáté hodiny přichází bod zlomu, který do značné míry určí váš celkový postoj. „Ti první“ namítají, že po této době už máte odemčené veškeré ostrovy, viděli jste všechny typy nepřátel i bossů, prošli všechny typy misí, máte zpřístupněnu většinu kombinací mechů a navíc jste to už i párkrát úspěšně dotáhli až k finální záchraně lidstva. Zkusili jste prostě vše, co titul nabízí, a nic nového než to samé znovu a znovu vás už nečeká. Což je to naprostá pravda. Pokud jste typ hráče, který vyžaduje progres a motivaci skrze cíl před sebou, tak výše uvedené je třeba vzít v úvahu. Pak je tu ovšem ještě názor „těch druhých“. A to sice ten, že výše uvedené sice nesporně pravda je, ale o šachách také lze říci, že po jedné či dvou hrách jste viděli vše co nabízí. Ovšem byť šachům lze vytknout mnohé, tak zrovna toto jim nevyčte asi nikdo. Jejich přednosti a atraktivita totiž tkví v něčem naprosto jiném. A nejinak se to má s tímto indie skvostem.
Dle mého hodnocení je asi jasné, do které kategorie se řadím já, ale i pokud jste se přeci jen poznali v té první, tak Into the Breach určitě minimálně zkuste. Ostatně i "půlden" perfektní zábavy není zrovna málo. A kdoví, třeba sami sebe překvapíte a proti vlastnímu očekávání se přesunete do druhé škatulky. Pak se z rázu nebavíme o jednotkách ale nespočetných desítkách hodin perfektní taktické puzzle zábavy, která se v mých očích záhy po uvedení stala okamžitou klasikou zlatého herního fondu.
still playing will write soon
Esse jogo é muito bom. Equilibra gameplay por turnos,com temática boa e grande fator de rejogabilidade.
actually really good! none of the bs that came with trying to start playing ftl, this game is still harsh but fair instead of just cruel. it's very satisfying to win with a losing hand, and this game is the personification (videogameification?) of that. super satisfying to earn a win because you really did do just that, it takes a lot of thinking and moment-to-moment gameplay is literally just sitting there watching the screen thinking it's hopeless before inspiration strikes. The mechs and weapons all have really varied effects that dramatically change how each playthrough goes, but there's nothing major to work towards except the satisfaction of feeling smart and unlocking other mechs to play the same game all over again with.
If you don't like going through all your options and optimizing your turn, you will get overwhelmed and lose. But damn, it feels so good when you do figure out a way to not only save that building, but also make the enemies take out each other. Every turn is like a puzzle.
12%
Eu não me dou bem com mapas muito fechados e limitados. O jogo é até bom e estratégico, mas o mapa ser pequeno limita demais nas opções.
Totally understand the appeal of this but I found it too hard so abandoned it!!!!
En su día no lo jugué en condiciones y está vez quería pasármelo como se merece. Me fascina como el sistema parece adelantarse al equipo que llevas, ofreciéndote un desafío duro pero justo. Eso si, ojalá la historia tuviese un poco más de enjundia más allá de imaginarte quienes son los personajes por los comentarios que hacen de vez en cuando.
vaya juegazo, entra en mi top 10 de toda mi vida de cabeza. Juego perfecto. Por suerte aun me queda contenido, pasarmelo con todos los escuadrones los 3 tipos de victoria en la dificultad maxima. Yo lo tengo en el movil con la suscripcion de netflix y de verdad que recomiendo muchisimo a todos los que quieran jugarlo tenerlo en el movil, es genial para los ratos muertos, literalmente soy mas feliz con este juego xd, no hay trayecto en el que no juegue, ya no hay momentos aburridos.
Para que os hagais una idea de lo mucho que me ha flipado, haciendo la cuenta, para quedarme sin contenido tengo que pasarme el juego 32 veces más en dificultad injusto, y aun asi, estoy viendo que voy a seguir jugando después de eso
Para que os hagais una idea de lo mucho que me ha flipado, haciendo la cuenta, para quedarme sin contenido tengo que pasarme el juego 32 veces más en dificultad injusto, y aun asi, estoy viendo que voy a seguir jugando después de eso
Not fun enough to be okay with how hard it is.
Peak strategy game
Perfectly designed little kaiju-battling strategy.
Amazing game. It has a really unique charm to it. I love all the classes, abilities and how they combine added to the visual aspect of the game, I love the artstyle even if it may be simple I think it has a lot of personality. It's a really unique roguelite and one where you can spend hours and hours in without noticing. Really unique combos and abilities with the mechs. I do think that the game lacks some information during the rounds. Like what do specific things do and also the interface of enemy attacks can become a little too clutered when there are many things going on. Really solid game.
Good strategy rougelite, with really solid mechanics. I gave it two playthroughs, one loss and one victory. I can definitely see that there's lots of depth to the strategy and builds that I'd love to get into. However, I'd like to try for Spelunky's Hell World in the near future, and I think there's only room for one rogue-like in my life (which I didn't fully realize this game was until I played it). I'd put it slightly bellow Invisible Inc. in the roguelike tier list.
excelente, aunque no es tan mi estilo en temas de estrategia y visual por lo que no vuelvo a jugarlo nunca, tampoco hay mucha variedad en las partidas y los personajes no me cierran
chess but with robots and alien bugs
Like FTL before it, Into the Breach is a punishing, yet enjoyable roguelike, though it leans more towards a strategy game than a roguelike in it's gameplay and overall systems. The game features randomness and routing choices typical of a roguelike, but the moment to moment gameplay is much more about your ability to strategize and plan out the individual fights than building power.
This game is a really solid pick-up-and-play puzzle game at its core, though naturally you can take more time on it to really optimize your strategy and learn the mechanics. For me though, it's like playing sudoku...with mechs. Can't think of a better description than that right there.
The variety in mechs you can use, and how each team will have their own entirely unique playstyle is amazing, and offers a solid amount of replayability as you try and master each one, beating tougher and tougher runs on increasing difficulties. Enemy variety is also great, forcing you to plan ahead for the enemy types you will encounter and preparing yourself to handle them.
The biggest fault of the game to me is how sometime it can just feel unfair with how the enemy spawns can just absolutely wreck your plan in a fight, with no way for you to react. The enemy AI can be tough to plan around, and while there may be ways to mitigate RNG messing with you, he game is forward with that information, leading to frustration quite often when playing casually. The other problem is the relative lack of variety from run to run. The upgrades to your mechs are static for that mech, with the weapons being offered to you coming few and far between, and sometimes being too niche for your purposes. It just feels bad only getting 2 weapons in a whole run, and both end up being useless.
Overall, it's a fun game that asks you to really think through your turns in combat, as well as choosing your routes carefully to maximize reward and minimize risk, there's just a bit too much unfortunate RNG that gets in the way and can take you from a fun, casual run, to disaster with one wrong spawn. Worth the time to play, and for those who want to really test themselves, there is strategic depth to be found here.
I also played it on my Android phone, and it runs/plays wonderfully. The turn-based combat works well on a mobile device.
This game is a really solid pick-up-and-play puzzle game at its core, though naturally you can take more time on it to really optimize your strategy and learn the mechanics. For me though, it's like playing sudoku...with mechs. Can't think of a better description than that right there.
The variety in mechs you can use, and how each team will have their own entirely unique playstyle is amazing, and offers a solid amount of replayability as you try and master each one, beating tougher and tougher runs on increasing difficulties. Enemy variety is also great, forcing you to plan ahead for the enemy types you will encounter and preparing yourself to handle them.
The biggest fault of the game to me is how sometime it can just feel unfair with how the enemy spawns can just absolutely wreck your plan in a fight, with no way for you to react. The enemy AI can be tough to plan around, and while there may be ways to mitigate RNG messing with you, he game is forward with that information, leading to frustration quite often when playing casually. The other problem is the relative lack of variety from run to run. The upgrades to your mechs are static for that mech, with the weapons being offered to you coming few and far between, and sometimes being too niche for your purposes. It just feels bad only getting 2 weapons in a whole run, and both end up being useless.
Overall, it's a fun game that asks you to really think through your turns in combat, as well as choosing your routes carefully to maximize reward and minimize risk, there's just a bit too much unfortunate RNG that gets in the way and can take you from a fun, casual run, to disaster with one wrong spawn. Worth the time to play, and for those who want to really test themselves, there is strategic depth to be found here.
I also played it on my Android phone, and it runs/plays wonderfully. The turn-based combat works well on a mobile device.
Depending on the genre I oftentimes feel simpler is better, and that’s exactly the case with Into the Breach. This deceivingly simple strategy gem offers smart rouge-like mechanics, heart-pounding encounters, and strong design elements that get to the core of what makes turn-based strategy stressful and exciting.
Too complicated for me.
While some the later levels can be a bit too difficult (bordering on bullshit at times), Into the Breach is an awesome strategy game! Especially if you're a mecha enthusiast.
A fun tactics strategy game, but I never have time to dedicate the attention it deserves. I'm going to return to this one, in a while.
Another Rogue-like that I’m sure has a dozen endings and is incredibly replayable, but it didn’t really quite make me interested in continuing the adventure. It is a nice turn off and play sort of game, but I felt accomplished enough after a single full play through to the ending, that I don’t think I’ll bother a revisit. Odd, as I feel like I used to enjoy these arcadey type of games in the past, but now I prefer to just have a single full experience that I can complete and move on. Not to say that this game wasn’t good or anything of the sort, I quite enjoyed it, but I don’t feel like I have the need to play continuously forever until I die, or unlock all the achievements.